Proč vychovávat kluky k gentlemanství? Je trapné chovat se k ženám zdvořile a pozorně nebo je to ta největší frajeřina?
Pozoruji svého čtyřletého syna, jak cestou ke schodům předbíhá svou o pár měsíců starší sestřenici a při tom říká: „Pozor, chlapi choděj ze schodů první.“
Spokojeně se na ně dívám a na chviličku zapochybuji. Je správná cesta vychovávat svého syna jako gentlemana?
Když jsem zůstala na výchovu svého syna sama, kladla jsem si otázku: Jak ho mám naučit být správným mužem? Může ho to vůbec naučit žena?
Čím víc jsem se ptala, tím víc otázek přicházelo a tím víc jsem se začala propadat do beznaděje. Pak jsem si řekla: „Ukousni si jen tolik, kolik můžeš sníst. A předávej svému dítěti vše, co umíš a tak nejlépe jak umíš. Ostatní se nějak porovná.“
„Při cestě nahoru jde po schodech žena před mužem. Kdyby uklouzla, muž jí zachytí a pomůže. Ze stejných důvodů jde ze schodů jako první muž, tady je pořadí opačné.“
Chůze ze schodů byla jedna z prvních lekcí gentlemanství, kterou můj syn dostal. Prostě to tak nějak vyplynulo z dané situace. Vysvětlovala jsem, proč muž chodí první nebo druhý a kdo je to gentleman. Později se ukázalo, že syn má označení gentleman moc rád. Řekla bych, že mu to dává pocit zvláštní důležitosti – mužské důležitosti.
Sdílím názor psychologů, kteří zastávají názor, že výchova ke gentlemanství je namístě, neb chlapce kultivuje a do budoucna jim připravuje půdu pro harmonické partnerské vztahy.
Učím svého syna, že kluci jsou jiní než holčičky, že slabší se musí chránit a pomáhat jim pokud to potřebují.
V okamžiku, kdy se můj syn ohání pistolí a mečem, tak mu vysvětluji, na co taková zbraň je.
Se zbraní se dá přeci báječně bojovat, ale ten boj by měl k něčemu sloužit. Boj k obraně dobra před zlem, boj k obraně slabší a křehčí bytosti tak, jako to dělali v dávné minulosti rytíři a jako to dnes dělají někteří muži nebo jiní známí hrdinové.
Problém nastává ovšem ve chvíli, kdy se muž (tatínek) příliš hrdinsky nechová či žena (maminka) vůbec nevnímá potřebu, že by mohla být ochraňována svým partnerem či vůbec mužským protějškem. To je ale trochu jiné téma.
Někdy nabývám pocit, že svět se tváří hrozně emancipovaně a že gentlemanství je přežitek. Já si myslím (soudě podle sebe), že normální ženě bude vždy příjemné, podrží-li jí muž dveře či ji pustí sednout v autobuse.
Zeptejte se sama sebe jakého partnera a muže chcete vedle sebe mít?
Takového, kterého musíte pozdravit první. Takového který vám nepomůže odnést těžký nákup. Takového, který si nevšimne, že potřebujete nabídnout rámě, když klopýtáte na vysokém podpatku.
Já takového nechci.
Mám ráda galantní muže (zdvořilé a alespoň základní etikety znalé).
Líbí se mi, pokud mi muž otevře dveře, nabídne své rámě nebo mi pomůže z kabátu. Jsem ráda, pokud si mne muži všímají, vtipkují se mnou a jsou ke mně pozorní. No, a pokud se na mne muž usměje, pak to vnímám jako příjemnou skutečnost, kterou většinou oplácím stejně.
Jsem si vědoma toho, že mnoho žen může výše uvedené mužské chování vnímat jako sexistické nebo frivolní (lehkomyslné, nemravné). Mnoho žen, také může namítnout, že emancipovaná žena nic podobného nepotřebuje. Já s těmito ženami nesouhlasím.
Jsem ženou ráda, protože vím, že být ženou není méně než být mužem.
Už proto mi má výchova syna ke slušnému chování vůči dívkám dává smysl. Tvořím tím tak budoucího galantního muže. A věřím, že můj syn jednou takovým mužem bude.
Na tuhle otázku vám nedokážu odpovědět. Co je správné pro jednoho muže nemusí být správné pro druhého muže. Často si ale k této a jim podobným otázkám beru inspiraci z Ligy otevřených mužů:
„Každý muž má právo vytvořit si pojetí mužství, které sedí jemu.“
Učte své kluky tomu, k čemu mu jeho budoucí mužskost může sloužit. Učte ho k odpovědnosti, odvaze, originalitě a otevřenosti. Pomůžete mu stát se natolik mocným a schopným, že dokáže svého blízkého, tedy v tomto kontextu blízkou, ochránit a vytvořit pocit jistoty a bezpečí. Stane se opravdovým rytířem, dobyvatelem, kterému málokterá žena odolá.
Komentáře